Skip to content

Metcalfe: Snažím se dělat hudbu a už dvakrát se mi to povedlo.

Tim Metcalfe, badatel a muzikant z anglického Sheffieldu, stojí za mnohými experimentálními stimuly projektu Psychohudba. V tomto rozhovoru Metcalfe odhaluje průběh své tvorby.

Vaše tvorba má někdy komerční, jindy výzkumnou funkci. Jaké jsou hlavní kompoziční rozdíly mezi písničkou a stimulem?

Překvapivě – nebo nepřekvapivě, přihlédneme-li k hudebnímu výstupu, který zrovna já produkuju – se tvorba písničky a stimulu zvlášť neliší. Samozřejmě, stimuly mají už od podstaty zvláštnější požadavky (co se týče délky, hlasitosti, tonality), ale myslím, že tato „omezení“ jejich tvorbu spíše usnadňují. Vlastně je pro mě často nejzajímavější práce s nahodilými restrikcemi, které si sám sobě vnutím.

Experimentální stimuly také mívají ukázkovou formu – a bývá mnohem snazší dát dohromady kratičké struktury, co postrádají melodický cíl, než komerční písně, co by se dle všech očekávání měli vyvinout nějakým smysluplným směrem.

Co můžete prozradit o stimulech, které jste připravil pro projekt Psychohudba?

Pro každý stimul jsem obdržel několik stručných požadavků, zaměřujících rysy jako libost, tempo, barva zvuku a podobně. Takový postup tvorbu efektivně zúžil, jelikož většina kompozičních rozhodnutí už vlastně byla za mnou. Jistě, stále jsem měl trochu prostoru experimentovat a se stimuly si pohrávat. Vlastně zvažuji, že některé dokončím do formy celistvých písní nebo je i vydám všechny jakožto samostatné album. Uvidíme.

Sám v současné době pracujete na sérii studií zaměřujících mimo jiné vjem hudby u uživatelů kochleárních implantátů. Jak zní tamější stimuly a proč?

Tyto stimuly jsou krátké ukázky hudby nebo řeči, které mají vyjadřovat různé pocity (vztek, strach, štěstí, smutek, nebo nic). Samy o sobě mohou znít podivně –  obzvlášť pak úryvky každodenní řeči („utěrka je na lednici“) zahrané s vyděšenou či vzteklou intonací… Některých studií se také účastnili dobrovolníci bez sluchových obtíží a při těch jsme zvukový efekt kochleárního implantátu simulovali.

Pro tuto simulaci jsem použil takzvaný noise-band vokodér. To funguje tak, že se vstupní signál rozdělí do dvaceti dvou frekvenčních pásem, která jsou pak nahrazena bílým šumem ukotveným na odpovídající frekvenci. Každé pásmo je ještě časově pozměněno podle amplitudní křivky původního pásma. Výsledek bývá popisován jako „drsný“ až „robotický“ – poslechněte si demo a uslyšíte sami!

Samozřejmě, že podobné napodobení není zcela rovno tomu, co slyší uživatel kochleárního implantátu. Poskytuje ale odhad dostatečně blízký skutečné úrovni degradace vstupního signálu, takže za použití této simulace dosahujeme výsledků velmi podobných těm známých od nositelů implantátů.

Ovlivňují vás zkušenosti z výzkumu při tvorbě hudby komerčnějšího charakteru?

Rozhodně. Jak už jsem zmínil, některé ze stimulů k Psychohudbě mohou skončit na mém příštím albu! Krom toho si často vypůjčím postupy zpracování nebo i samotné zvukové vzorky z vlastního výzkumu a zahrnu je do své komerčnější tvorby. Pro příklad, úryvky zděšené řeči zní až překvapivě divně, když je jen trochu časově popotáhnete a k tomu uplatníte hodně těžké auto-tune… Párkrát jsem taky projel bicí smyčky onou simulací kochleárních implantátů. To ale vlastně jen ze zvědavosti, vždy to nakonec znělo docela bolestivě…

Jak byste charakterizoval zvuk Ladies of the Cavalcade?

Styl experimentální, hlavně elektronický, s prvky techna, dubu, ambient a někdy i hip-hopu. Písničky se potácí tak mezi 90 až 120 BPM, často v mollové tónině a snad s alespoň občasnými momenty, co jsou tak či onak zajímavé. Když jsem s hudbou začínal, tak můj popisek na Soundcloudu tvrdil něco jako: „Snažím se dělat hudbu a už dvakrát se mi to povedlo.“ Myslím, že to docela sedí dodnes.

Popíšete svou nejoblíbenější skladbu?

Za posledních pět let jsem si naposlouchal nejvíc „Play by Play“ od Autre ne Veut. Na Wikipedii by tomu asi řekli alternativní R&B. Melodickou strukturu to má jako ABCDEF, ale plnou takových roztříštěných záchytek, co by se bývaly mohly vyvinout do aspoň pěti různých refrénů. Jeden recenzent to popsal tak, že: „Logického závěru dosáhne asi po dvou minutách a pak furt dál hraje.“ Ze začátku písnička nadbíhá osmdesátkový nostalgii, ale od konvencí se rychle odklání a končí v chaosu jaksi známých a přesto futuristických elementů.  A proti tomu všemu se táhne to úzkostný falsetto, co zní, jako by měl Autre ne Veut každou chvílí implodovat.

Kdo je Octagon Boy?

Spolu s hudebnicemi Wardrobe Man a The Cobra připravuje v hlubinách undergroundu velká tajemství.

 

Buď první!

Leave a Reply

Your email address will not be published.