Skip to content

Schizofrenní amúzie

Oproti lidovému hudebnímu “hluchu” se diagnostikovatelná amúzie, neboli porucha hudebního vnímaní, vyskytuje jen u čtyř procent běžné populace. Amúzie může být vrozená i osvojená, vždy však vychází z organického základu, jež zasaženým jedincům brání vnímat jen hudbu či i jen některá hudební komponenta. Amuzikové tak zavnímají šelestění v lese nebo televizní zprávu jako každý druhý, zatímco violové sólo mistra si klidně spletou s tím, co předvedl jejich sedmiletý soused na trumpetu.

Historicky známými případy amuziků byly Sigmund Freud, Charles Darwin nebo i Che Guevara. Oliver Sacks, britský neurolog a myslitel,  zpopularizoval jejich a další příběhy ve své půvabné knize Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Sacks se přitom pozastavuje nad jedním zajímavým zjištěním, totiž že ani těžce amuzikální jedinci nutně neztrácí schopnost prožívat hudební emoce. Sacks s láskou cituje jednu svou pacientku, která rozeznala Beethovena jen podle nostalgické radosti, kterou v ní jeho skladby vyvolávaly.

Rozšíření amúzie u schizofrenie bylo zdokumentováno teprve nedávno a dostálo nečekaných výsledků –  komorbidita se odhaduje na až 62%. Zdá se však, že schizofrenní amúzie zasahuje pouze vnímání výšek tónů a naopak zachovává hudební paměť nebo schopnost rozpoznat změny rytmu a barvy tónů. Hudební vnímání se v takovém případě vyskytuje přímo na pomezí mezi tím, co je nemocné, a co vlastně unikátní.

Není zatím jasné, jaký má schizofrenní amúzie vliv na hudební cítění. Někteří se domnívají, že oslabené rozeznávání tónů omezuje porozumění jen těm emocím, které jsou zakotveny v prosodické mluvě. U hudby by však efekt mohl být i zcela opačný.

Buď první!

Leave a Reply

Your email address will not be published.